Až se příště narodím, budu lesní vílou. Část 1: O odpadech a všelijakých jiných lesních pokladech.

Až se příště narodím, budu lesní vílou. Toto předsevzetí jsem si dala minulý týden 🙂

Sice vůbec nevím, jestli to jde a jaký život vlastně mají lesní víly, ale zní mi to sympaticky. Být andělem na Zemi už jsem si totiž vyzkoušela … a řeknu Vám … ve sbírce vesmírných profesí se vůbec nepíše o tom, jaká je to fuška 🙂 🙂

Lesní víla asi nebude o moc snazší, ale aspoň budu moct plesknout větví každého, kdo v lese odhodí obal od Hašlerky či jiné smetí. V hmotném těle totiž můžu to smetí tak leda sebrat. A víte jak to je … udělat pár kroků, ohnout se, sebrat to, oklepat od nečistot, někam to uložit, nést to celý výlet s sebou, myslet na to, že to mám v batohu a někde u lidí to pak vyhodit do popelnice … Ale přesto to dělám. Nechci totiž vidět toto:

   

A dělám to s nadějí, že svým příkladem budu inspirovat ostatní, kteří ten odpad vidí stejně jako já a taky ho příště seberou. Koneckonců, do lesa chodíme všichni, svačíme tam všichni, čůráme tam všichni, příležitostně něco (i třeba nechtíc) utrousíme všichni … a taky to vidíme a vnímáme všichni … takže všichni máme stejnou možnost s tím něco dělat.

 

Každý sebraný kousek se počítá 🙂

Mnohé z Vás to určitě napadlo už dávno a taky láskyplně a tiše tohle všechno uklízíte. Dost možná se i angažujete v akcích typu “Ukliďme Česko“, “Čisté Beskydy“, ctíte zásady hnutí “Čistý výlet” a tak podobně. A to je super. Třeba díky tomu nastane doba, kdy toto bude jen hrůzostrašnou minulostí:

   

   

Ufff. Když vidím ty zamotané jeleny …

Lesníci a Hašlerkáři … máte to hodně – hoodně – hooodně ve svých rukou

Zoufalé je, že z hlediska objemu je v lese určitě víc nepořádku po lesních dělnících, kteří z lesa žijí, než po turistech, kteří v lese odpočívají. Obojí je teda neomluvitelný hnus. Turisté odhazují dobře známé a snadno viditelné igelitové sáčky od svačin, obaly od oplatek a bonbonů, papírové kapesníky, zátky a tak podobně, lesní dělníci však nechávají hlouběji v lesích rovnou celé kýble od nějakých přípravků, role pletiva, dráty, lahve od pití a nádoby od provozních kapalin, utržené nebo nepotřebné části strojů a kdovíco ještě. Naposledy jsem teď o víkendovém vandru nesla z lesa například lahev od motorového oleje Stihl.

Určitě nejčastějším odpadkem je ale – dle mých zkušeností – obal od Hašlerky. Patří bohužel mezi drobnosti, které člověk snadno vytrousí. Jenže jsou to právě drobnosti, které pak zabíjí:

 

Děsivé, že? Sama jsem na vlastní oči viděla kachny, jak po řece Opavě honily při turistické stezce nějaké smetí. Brrrr. No a třeba zrovna od Opavy jsem v dubnu soukromě sama vytahala 2 pytle haraburdí.

 

Z každého výletu něco a sem tam přímo cílený úklid … stačí to?

Upřímně řečeno, já nevím. Ale dělám to v dobré víře, že tím něco zmůžu. Inspiruji své okolí osobním příkladem, s odpady nakládám v rámci možností šetrně a z lesa sbírám smetí, které vidím. Teda když je na přístupném místě a volně pohozené. Nepouštím se do toho, kde už se odpad stal nějakou součástí ekosystému. Tam neumím odlišit, co je menší zlo – zda ho tam nechat ležet nebo narušit život, který už se tam zabydlel. Jak je krásně vidět ve filmu “Planeta Česko” , i zdánlivě protipřírodní věci mohou být nakonec velmi přírodní / přírodě potřebné 🙂 Takže s rozumem. A jen v rámci vlastních sil.

A teď bonusově něco pro muže, bez kterých se žádná taková akce neobejde

aneb

“Ta moje je úplně praštěná, ale já ji mám i přesto rád”.

Takže jak to u nás chodí v praxi …

Vypravíme se na výlet. Samozřejmě nikdy nejdu programově sbírat odpadky, takže s sebou nikdy nemám ani rukavice, ani pytel. Naštěstí, JaGa je neskutečně tolerantní a láskyplný partner … a už mě zná, takže na tyto technické detaily buďto pamatuje rovnou sám, nebo pak trpělivě snáší, že všechno pěchuju do bočních kapes jeho batohu.

Pravda, jednou jedinkrát prohlásil, že se k němu nemám ani přibližovat, když jsem ze strání Javorového táhla neukočírovatelné a do všech směrů chrastící klubo rezavého drátu, který se na mě namotal při sběru hub. Cestou jsem na jeho stopadesát konců postupně stihla navěšet pet lahve a jiné haraburdí, takže jsem chápala JaGovy rozpaky, když nevěděl rozeznat, jestli z lesa lezu já nebo obrněná popelnice. Ale to bylo jen jednou a já za to navíc ani nemohla. To ten drát si to tak nějak usmyslel, že mám prostě neodolatelné nohy 🙂

Jinak upřímně řečeno nemám kdovíjakou zálibu ve sběru smetí. Vynést doma odpadkový koš mi trvá i déle než by bylo nutné. Ale i les je můj domov. A tak chci, aby dlouho žil. Čili je mi jasné, že je důležité ho uklízet. Zejména, když už to o mě tak okatě zavadí 🙂 Tak si z toho dělám alespoň takovou hru. Říkám jí “Hra na sběrače”.

Hra na sběrače

Hraju jí s Matkou Přírodou. Já sbírám lesní plody a ona mi ukazuje pohozené odpadky. Já sbírám odpadky a ona mi ukazuje lesní plody. A takhle si to vyměňujem. Jako bonus z každého dne mám navíc pramenitou horskou vodu, bez které už si dneska svůj stůl neumím a ani nechci představit.

No ale to jsem se už zase moc zapovídala, tak zpátky k té praxi …  Takže.

Nadšená vším, co vidím

Vypravíme se na výlet. Třeba do hor. Cestou si střídavě povídáme, střídavě jsme ve svém tichu, střídavě se kocháme výhledy a JaGa mezi tím shovívavě poslouchá mé emocionální výbuchy stylu …
„Jéééé, to je krásně rostlá borovice!!!“ ;
„No to je ale nádherný les, to úplně vidíš tu lesní mládež, jak si tam hraje … viď?“ ;
„A tohle tady, to je bodlák nebo chrpa?“ ;
“Taková pestrá louka! A těch motýlů!” ;
„Počkej, prosim tě, tohohle fešáka (strom) si musím pohladit.“ ;
„Jejda, vidíš ty obličeje toho stromu tady? Jaký je asi jeho životní příběh?“ ;
„Momentík, vydrž, já tady jenom převrátím toho brouka zpátky na nohy.“
… a tak nějak.

Učůraná

A do toho zpravidla běžím alespoň 4x čůrat (ubrousky samozřejmě odnáším s sebou v sáčku) … a ejhle … bafne na mě zpoza stromu lahev. Jaká náhoda, že čůrám zrovna tam. Tak ji vezmu … a ejhle, za nějakou chvilku … maliní. Tak Matce Přírodě poděkuju, natrháme si maliny … a jupíííí (v nadszázce) … volně pohozený igeliťák. Tak seberu igeliťák … a najednou – kde se vzaly, tu se vzaly … jahody. Tak zase nadšeně Matce Přírodě poděkuju, nasbíráme si jahody … a takhle nás les láskyplně sytí celou cestu.

Emocionálně nasycená

A nesytí nám samozřejmě jen žaludky. Ukazuje nám i jiné poklady pro potěchu oka … lesní zvěř a její mláďata, krásné ptáky, motýlí námluvy, kameny, stromy, lesní včely … no prostě všechno, čím nás chce a může potěšit. Vnímáme to jako odměnu za to, že nám není lhostejný.

Zamilovaná

JaGa miluje přírodu i mě a tak bere všechno mé trdlování s odpadky na milost a pomáhá mi. Samozřejmě vždycky jen tak, aby neutrpěla jeho důstojnost, a to je v pořádku. Vyvažuje tím celou situaci a já to moc ráda respektuji.

Šťastná

Výlet vždycky končíme neskutečně rozpačití a zoufalí z toho, že někdo není schopen odnést si domů v batohu to, co si z domova sám v tom samém batohu přinesl … ale vlastně neskutečně šťastní vším, co jsme v tak blízkém kontaktu s lesem viděli anebo zažili.

… a JaGa má tím pádem od mých citových bouří zase na chvíli klid 🙂 Takže na všechny strany je takový úklid na výletě super.

 

Znečišťování lesa a přírody takovýmhle soukromým pidiúklidem nejspíš nijak nezabráníme, ale snažíme se na své úrovni dělat vše, co můžeme, abychom situaci zmírnili. Teď třeba přemýšlíme nad tím, jaké opatření navrhnout výrobcům výše zmíněných bonbonů a olejů, aby třeba také chtěli nějak působit na své spotřebitele a investovali tak svou pozornost nejen do výroby, ale také do osvěty a s ní související ochrany životního prostředí. I tímto způsobem se snažíme na své úrovni náš kousek životního prostoru chránit.

No a jak Vy? Přidáte se?

Slibuju, že jestli jo, tak Vás příště jako lesní víla neplesknu tou větví 🙂

No, i když … možná Vás budu alespoň rozverně šimrat trávou na nose, abyste si společně se mnou užili, jaká je ta lesní tráva krásná, když je čistá 🙂

 

S láskou a úctou

BaRu

 

P.S. Obrázky jsem postahovala všude možně na internetu. Zdroje nevím, ale věřím, že autorů fotografií se toto použití nijak nedotkne. Jestli zdroje a autory víte Vy, ráda je doplním. Dík 🙂