Až se příště narodím, budu lesní vílou. Část 2: O Smrku a smrkáčích

Smrk, druhá nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd, ráj umsrkanců. Takhle nějak – a asi nepříliš lichotivě – bych shrnula to základní, co o Smrku víme a pak hned to druhé, co bychom snad ani vědět nechtěli.

 

Smrk. Druhá nejvyšší hora Beskyd. Foto: Marcel Fujcik, www.panoramata.cz

 

Smrk je krásná hora. Po Lysé hoře nejvyšší tady u nás v Beskydech. Dosahuje do výšky 1276 m nad mořem. Vzácná i tím, že na jejím vrcholu není žádná turistická chata. Až do tohoto místa super idyla. Bohužel, tak jako všude tady u nás, totálně rušená – kým jiným než: smrkáči 🙂

I my s JaGou jsme příležitostnými narušiteli toho božího klidu, který na Smrku jinak vládne. A protože je nám ten klid vzácný, snažíme se ho, navzdory mé upovídanosti a JaGovým sportovním motivům, alespoň trochu zachovat.

Nejinak tomu bylo i v pondělí 30.7.2018, kdy jsme si, tak jako jindy, vyšli na Smrk na procházku.

 

Cestovní rychlost: 1 taška na kilometr

S drobnými odchylkami zpravidla chodíme od Smrčku (předělový kopec mezi Čeladnou a Ostravicí) a pak červenou vrcholovkou vzhůru. Pozn.: do mapky se můžete mrknout zde. A ani tentokrát jsme svůj zvyk nezměnili. Už u rozcestníku Nad Holubčankou jsme však zcela změnili motiv naší vycházky. Zatímco JaGa cítil potřebu zasportovat si, já cítila zcela jasně, že mě nečekaně opustila pýle 🙂 … jak říká můj milovaný strejda a kmotr-muzikant Karel Poláček, když zrovna potřebuje uniknout mé nápadité všetečnosti 🙂

K rozcestníku Nad Holubčankou jsem se ploužila s vypětím všech sil, v tempu jen co noha nohu mine, tedy v tempu velmi pomalém. JaGa láskyplně, ovšem s nervozitou vrcholového sportovce před výkonem, přešlapoval pod rozcestníkem a čekal až ho dojdu. Ploužila jsem se k němu a cestou jen tak mimoděk pozorovala poházené kapesníky a odpadky okolo cesty.

Odpadky při cestě na Smrk
Odpadky při cestě na Smrk

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A v tu chvíli mi přišel na mysl spásný nápad. Dokonce mě i popohnal k výšlapu za JaGou. Ten dlouho neotálel a nápad uvedl v činy. Vyndal mi z batohu tašku, igelitové rukavice, dal mi pusu a zmizel. Dohoda zněla jasně: potkáme se někde na červené až půjde z vrcholu dolů.

No nebudu to dlouho opisovat. S tou igelitkou jsem nedošla ani do sedla, jak byla těžká a plná sebraných odpadků. V podstatě mi její kapacita vystačila jen do druhé zatáčky Stolového chodníku. Tedy tam, kde se červená poprvé potkává s neoficiální vrcholovou nábližkou. Což je po červené asi 1 kilometr cesty od rozcestníku, kde jsme se s JaGou rozdělili. Ano, čtete dobře – jeden kilometr cesty a plná igelitka. A to pro mě nebylo jediné překvapení. Překvapivý byl pro mě i obsah.

 

Smrk a smrko-nosočistopleny

Zatímco v prvním díle seriálu „Až se příště narodím, budu lesní vílou“ bych nenechala nit suchou na hašlerkářích, tady mě zcela zaskočily papírové kapesníky a buničina od vlhčených ubrousků. Opravdu jsem jich na tom kilometru nasbírala plnou tašku. Zejména pak ve druhé zatáčce Stolového chodníku. Ta totiž přímo vybízí k tomu zajít si tam někde poblíž na toaletu … anebo udělat piknik. Obalů od oplatek, sklenic a plechovek od paštik jsem tam našla taky dost. Dokonce i kelímek od hořčice za 3,20 Kčs … nebo tak něco. A kilometry nějakého zrezivělého ocelového lana. Ale to jsem tam nechala. To už bylo nad moje síly.

Odpadky při cestě na Smrk – plná taška už ve druhé zatáčce Stolového chodníku nad Holubčankou

A protože mi došly nejen svaly, ale také místo v tašce, nechala jsem ji v oné posmolené zatáčce a dál už postupovala jen skromnou vycházkovou chůzí. S JaGou jsme se potkali u Tajemné Řásnovky. Díky moc za tu lavičku tam a za to, že tento pramen někdo tak krásně opečováváte. Je to fakt super.

Lavička u Tajemné Řásnovky

Zpátky dolů pod Smrček donesl můj poklad JaGa. Jakože dolů donesl můj poklad můj poklad. Nebo naopak? Prostě jsme to díky němu uklidili 🙂

 

A to nejlepší na závěr?

 

Jedno poděkování za všechny

Když jsme sestupovali zpátky k Holubčance, zalesklo se ve svahu pod cestou něco, co jsem tam prostě nemohla nechat. Sklouzala jsem se k tomu jehličím a když jsem se pro to shýbala, cosi proti mně prudce vyrazilo. Proskočilo mi to přímo před očima a dopadlo těsně k noze. Byl to skokan hnědý. Posadil se u mě a trpělivě čekal, až seberu tu sklenici a trasírovací pásku, která mě tam přilákala. Pak zapózoval pro mou neumělou fotografii a jako kdyby říkal – děkuji ti – navázal se mnou nějaký silný citový kontakt. Bylo to neuvěřitelné a obrovsky milé.

Skokan hnědý ve svahu nad Holubčankou (Smrk)

JaGa u rozcestníku trpělivě vyslechl mé nadšení z tohoto zážitku, pak pořídil dokumentační foto a s prožitkem společné radosti jsme zamířili pro Cyrilku. Je to výborná voda. Z nitra této krásné a velice tolerantní hory. Ze Smrku.

 

Úvaha pod čarou:

Bylo by zajímavé ověřit původ toho jména – Smrk. Navzdory jeho majestátnosti mám po tomto výletě totiž pocit, že pochází spíše od všudypřítomných smrkáčů … než od bohatého lesního porostu. No, snad se brzy prokáže opak. V opačném případě bych se totiž ani moc nedivila, kdyby nám orgány ochrany přírody vstup do této výjimečné přírodní rezervace po právu zakázaly.

 

Výsledek sběru odpadků na Smrku, objem z pouhého 1 km cesty.

 

S láskou a úctou

BaRu