Až se příště narodím, budu lesní vílou. Část 5: Poděkovali jsme horám

Na odpadky útok berem – na Bílý Kříž s buldozerem!

Pojednání o tom, jak jsme se vypravili na úklid Beskyd a buldozer zapomněli doma.

S láskou a úctou napsala BaRu-Aru

 

Minulou středu (8.5.2019) jsme s JaGou strávili na Visalajích, Sulově a Bílém Kříži. Inspirovalo nás k tomu více věcí:

  1. máme to tam rádi,
  2. Mája to celkem zvládne ujít,
  3. přátelé chtěli vyrazit na trasu Krásná – Lysá hora – Visalaje, tak se nám zaplnilo auto,
  4. bylo tam jedno ze sběrných míst v rámci akce „Čisté Beskydy” – Poděkuj horám.

To čtvrté celému našemu výletu na Visalaje vlastně dalo počáteční impuls. Beskydy uklízíme de facto neustále, ctíme zásady pro „Čistý výlet“ a sami si i úklidy organizujeme … tak je nám z tohoto pohledu vlastně jedno, kam jdeme. Ale když už tam byla ta motivační vidina, že taky jednou dostaneme pytel a rukavice od někoho jiného … tomu se nedalo odolat J Rádi jsme tedy přidali ruku k dílu. A nejen my. Letos se nás zapojilo snad rekordních 5.000. Peckaaaaaa.

Co je ovšem daleko méně příjemná pecka … lokality černých skládek, které jsme objevili.

Černá skládka Sulov (1)
Černá skládka Sulov (2)
Černá skládka Bílý Kříž (1)
Černá skládka Bílý Kříž (2)

 

Chceš si v lese pohovět na míse? Zajdi si na Sulov a máš to i s výhledem.

Jsme celkem vášniví sběrači, takže nás odpadky mnohdy zavedou i na místa, která bychom jinak vůbec nenavštívili a neprožili tak fantastické náhledy do života divoké přírody. Většinou končíme výlet s plnou taškou bordelu, plni dojmů a zážitků z lesa. A já tu o tom příležitostně píšu v sérii článků “Až se příště narodím, budu lesní vílou”. Odkaz na tyto články najdeš na konci.

Motivováni tedy tím, že zase uvidíme něco mimořádného ze života beskydských lesů, jsme se vydali sbírat. A opravdu jsme něco mimořádného viděli. Až nás přecházel zrak. Záchodové mísy, umyvadla a jiné sanitární vybavení, staré drátěné rošty pod matrace, střepy talířů, hrnků, zavařovacích sklenic … no zůstali jsme naprosto vytrslí. Očividně se sem navezlo všechno, co už se nehodilo místním rekreantům nebo provozovatelům pohostinství.

Přesvědčeni, že Bílý Kříž je asi jedna velká skládka nebo co … umně skrytá pod nánosy hlíny … jsme dokonce i rozvinuli úvahu o tom, jestli je nadmořská výška Sulova měřená před anebo až po vzniku tamního rekreačního střediska. Jestli před, tak by se to mohlo přepočítat. Třeba by bylo zajímavým překvapením, že nám chlapec povyrostl.

No. Prostě. S každým dalším krokem nad křížem i nad kaplí jsme začali pochybovat, co máme vlastně pod nohama.

 

 

 

Ledačo pod nohama, lečo v kotlíku

Jedinou jistotou pod nohama nám byl močál za ruinou hotelu Baron. Tam jsme zahučeli dobře. Vzpomněli jsme si u toho na scénu z pohádky „Byl jednou jeden král“ a rychle jsme vycouvali. Ale pokochali jsme se při tom pohledem na tu nádhernou vegetaci okolo. Louku tak bohatou na plavuně jsem snad ještě neviděla. Mezi tím ty střepy, igelitové sáčky, pet lahve s utopenými brouky. Krása. Až nám z toho vyhládlo. Tak jsme si na jednu z těch skládek sedli a uvařili si lečo. Vědět, co všechno najdeme, nemuseli jsme s sebou táhnout nádobí. Ale bylo příjemně, moc nefoukalo, chvílemi i svítilo sluníčko … tak jsme si to mezi těmi střepy docela užili.  Tak jako po trempsku 🙂 Nakonec jsme odolali pokušení zahodit zavařovací sklenici a vyrazili s ní k domovu.

A dokonce ani širák jsme neodhodili v dál. Naopak. Pomyslně jsme jej smekli před trpělivostí a silou Matky Přírody. Ta nějak jsme odevzdaně usoudili, že to dříve či později stejně nějak zpracuje po svém a bez našeho přičinění. Poloprázdný pytel jsme zauzlovali, aby nás náhodou cestou dolů nenapadlo ještě někam lézt a dole jsme s pocitem úlevy, že to máme za sebou, požitkářsky zamíchali šlehačku do kapučína u staré visalajské hospody.

Tak zase za rok … na Ydykseb.

 

Článek je ze série textů s místopisnou a ekologickou tématikou “Až se příště narodím, budu lesní vílou”. V této sérii jsem dosud publikovala:

 

S láskou a úctou

BaRu-Aru