O mně … aneb kdo jsem, co jsem a odkud 🙂

Na této stránce ti nabízím pohled “do zákulisí”. Jsem totiž obyčejná žena s úplně obyčejnými životními trably, které prožívám a překonávám stylem sobě vlastním. Dnes už pokud možno s radostí a pohodou.

Za léta své osobní praxe jsem se vyprofilovala v malířku, diagnostičku a arterapeutku, což ze mě ale nedělá víc než jsi ty.

Svá životní témata samozřejmě úplně stejně promítám do vztahů s lidmi, do své práce i koníčků, proto ti chci dát příležitost podívat se mi do kuchyně a rozhodnout se, jestli mě chceš oslovit o spolupráci.

 

Mimo/zemšťanka

Na první dojem působím trochu jako mimozemšťanka, ale věřím, že je to jen zdání, které klame. Trochu mimo, ale jinak úplně pozemská žena. To jsem 🙂 Takže: Země. To je moje domovská planeta. Odtud také nosím delfíní jméno své Duše *Amarelis.

Autistka

Všechno se mi v životě orientuje podle zvuků a barev. Vnímám hlavně asi infraspektrum, takže barvy vidím všude. V určitých okamžicích vidím v barvách i tóny a zvuky, které jsou pro mě jinak určující v tom, co je pro mě přijatelné a co ne. Nemám totiž čich a chuť, abych se orientovala i jinak.

V barvách neustále přijímám a vyhodnocuji obrovské množství dat. Při každém kontaktu, ve tvé blízkosti i na kilometry daleko. Proto třeba někdy pomaleji mluvím, pomaleji reaguji.

Trvalo mi dlouho na to přijít, pochopit a přijmout … že to tak mám … a stálo mě to hrozně moc životních sil a propadů, než jsem konečně pochopila, jak s tímto darem i omezením zároveň naložit. Moji cestu k pochopení sebe sama najdeš mezi řádky v celém textu.

Jakmile jsem začala chápat sebe samu, začala jsem se také vyzdravovat ze všeho svého marastu. Úplně všechno nepodstatné, čemu jsem se do té doby věnovala, jsem odložila stranou a začala se soustředit na tuto svoji kvalitu, kterou dnes využívám v náš společný prospěch. Proto všechno, co vidím, maluji … ať už skrze diagnostickou kresbu nebo skrze energetické obrazy … abys to viděl/a i ty, když chceš. Může ti to prospět na cestě uzdravení. Když se chceš uzdravit.

Pestrobarevná tlumočnice s Klíčem od Pravčické brány

S autisty si jako autistka samozřejmě velmi rozumím. Chápu jejich rozměr vnímání světa (i když každý ho máme jiný) a chápu poselství, se kterými sem takto vnímavé a citlivé bytosti přichází. Stejně jako chápu díky sobě to, že autista vůbec nechápe, co je autista. On neví, že ty necítíš, nevidíš, neslyšíš tolik, co on. Tolik co já. Když jsem tohle pochopila, tak mě to překvapilo. A vzápětí vlastně vůbec nepřekvapilo to uvědomění, proč se mi díky tomu rozdílu život vyvíjel, jak se vyvíjel. To byl teda “aha” moment. A život se mi najednou úplně zklidnil.

Právě pro tuhle svou osobní zkušenost bych se zdráhala používat ve vztahu k autistům slovo porucha. Porucha autistického spektra. Protože je otázkou, kdo z nás tu má vlastně poruchu. V každém případě – protože jsem ještě “relativně normální a použitelná” autistka, tedy autistka, která byla společenským tlakem naštěstí odchovaná jako nerozpoznaná a tedy “normální” – jsem schopná mezi světem ne-autistů a autistů tlumočit.

A proto tak miluji své obrazy – svůj vlastní jazyk, nástroj tlumočení. Jsou totiž barevným mostem mezi pestrobarevnými světy. A proto také tak miluji a ctím Pravčickou bránu, pod kterou jsem se narodila … největší skalní most Evropy, skutečnou bránu mezi světy.

Zdraví je základ zdraví

Ano, toto slovo – zdraví, uzdravit se, vyzdravit, uzdravení – ode mě slyšíš nebo v psané formě vidíš často. Je to totiž to jediné, co mě samotnou dovedlo na cestu sebepoznání.

Skrze sebe a své zdraví, jsem začala chápat hodnotu a význam života – svého, tvého, každé bytosti této planety.

Skrze sebe a své zdraví jsem nalezla úctu k životu i hodnotám, které každý z nás ve svém životě tvoříme. Úctu k hodnotám, které vytvořili naši předci, rodiče nevyjímaje.

Skrze sebe a své zdraví jsem začala chápat rozměr slova svoboda, ne/závislost, pokora, vzájemnost, tolerance, upřímnost, sebepřijetí …

Skrze sebe a své zdraví je mi ctí inspirovat třeba tebe … už je tím, že se o mě zajímáš a tedy si čteš tento text. Děkuji ti za to.

Jsem fraktálový obrazec

Mám před sebou ještě kus cesty a velkého poznání k tomu, abych byla zdravá. A možná to ani všechno v tomto životě nestihnu odhalit, pochopit, přijmout a naučit se … ale snažím se o to. Chci se o to snažit.

Začala jsem totiž skrze své obrazy chápat, že když jsem zdravá já (jedinec), je to základ k tomu, aby byla zdravá společnost a s ní i celý systém, ve kterém společně žijeme. Planeta, sluneční soustava, galaxie, vesmír.

Začala jsem chápat, že i já jsem vesmírem, galaxií, sluneční soustavou, planetou, společenstvím, jedincem a tedy i “božskou podstatou” organizačním jednotkám systému, a to na úrovni svého těla … orgánům, buňkám, mikročásticím mého těla.

Jsem mikrokosmem z pohledu vesmíru a makrokosmem z pohledu buněčné struktury sebe sama. Svým zdravím tedy ovlivňuji úplně všechno. A to je obrovský dar i závazek poznání.

Moje zájmy a záliby

Mým zájmem i zálibou je celý můj život. Vše, co dělám, dělám ze zájmu a s radostí. Pořád se něco učím, v něčem se rozvíjím a posouvám. Ať jsem, kde jsem. Neumím dneska už moc rozlišit profesní věci od osobních. Proto mám někdy ještě problémy vymezit se vůči tobě finančně.

Prvních 35 let života jsem strávila hudbou. Dalších 35 let života chci strávit malováním a učit se propojovat tyto své dva požitky smyslů dohromady. Malovat hudbu. A také naopak. Skze své obrazy inspirovat hudební skladatele k barevným kompozicím.

Kdo mě kdy viděl na prknech, která znamenají svět, asi jen těžko pochopí, že dnes mám skutečnou zálibu de facto už jen jedinou: Hory. Respektive přírodu. Dokážu se v ní sama vyřádit i zabavit na hodiny a hodiny času. Hravě, vesele, divoce, klidně, tiše … pořád se od ní něco učím, dostávám i dávám. A skrze svá díla pak všechno své poznání a propojení člověka s přírodou přenáším i k tobě.

Hudbou jsem potěšila, probarvila, rozehřála na tisíce srdcí, tak jako i to jediné svoje. Skrze barvičky na stromech jsem jako značkařka turistických tras přispěla tomu, že cestu našly nebo neztratily tisíce nohou, tak jako ty jediné moje. A pevně věřím tomu, že totéž se mi nějakou formou daří naplňovat i skrze obrazy. Protože proto tu jsem. Svítit na cestu pestrobarevnými světýlky. A to je má záliba, můj zájem, můj koníček dnes.

A řádit s JaGou po Beskydech na kole.

 

Takže toliko v kostce já tak asi. To bohatě stačí.

 

Nicméně pro ty, kteří mají rádi dramata se šťastným koncem, probírají se osobními příběhy a hledají v nich inspiraci pro sebe, pro přátele i nactiutrhače nabízím počtení více do detailu. Nemám co tajit a skrývat, protože tvoje podvědomí to má stejně všechno dávno o mně načtené … jen ti to ještě třeba nehodilo do slov 🙂

 

 

35 let na cestě za Životem

 

Barborka – bačkorka

Člověk sám sobě někdy nastaví tak těžkou tvář života, že je to až nepochopitelné. Osobně zastávám dneska už názor, že svůj život máme jen a pouze ve svých rukou. Ať je nám pět nebo padesát. A záleží na nás, jak s ním naložíme. Co si necháme vnutit nebo co si obhájíme.

Já jsem v prvních třiceti letech života byla úplná bačkora. Jakkoli schopná, silná a úspěšná ve všem, co jsem dělala. Ovšem: nemocná. NEmocná. Takže bačkora. Ne-mocná. Tedy bez své osobní moci. Nic z vlastní vůle. Jen v přesvědčení, že to všechno, co dělám a žiju je moje vůle a moc. Ale nebyla, když jsem byla nemocná. Ve skutečnosti jsem si totiž všechno, úplně všechno nechala podstrčit na stříbrném podnose. Kdo jsem, co jsem, jaké jsou mé zájmy, schopnosti, dovednosti, co chci studovat, co chci dělat, kde chci žít, za koho se chci vydat. Prostě všechno.

Nic jsem si v životě nepotřebovala nějak vybojovat. Kromě života teda. Všechno se mi to líbilo, co mi dospěláci okolo podsunuli. Podsouvali mi to totiž s láskou, z vlastní tvrdé zkušenosti, od které mě chtěli ochránit. A já na to už jako dítě přistoupila. A hrála tu hru s bonbony a koláči na stříbrném tácu pořád. Miluji sladké. Akorátže to mělo jeden háček – čím víc toho bylo, tím víc jsem chřadla v nemoci.

Profilovala jsem se v obraz svých rodičů, babičky, učitelů, přátel, dospělé populace. A byla podle nich fakt hodně dobrá. Až jsem nakonec ale skrze nemoci nemohla ani to všechno, v čem jsem byla podle všech dobrá a dokonce možná i nejlepší, vůbec dělat. Týden v práci, tři týdny nemocná, týden v práci, tři měsíce nemocná, 2x úplné selhání organismu s několikaměsíční domácí léčbou … a stále horší a tvrdší diagnózy, které ale klinický obraz navzdory zoufalé a neudržitelné kondici vyvracel.

To asi zná každý, kdo je nemocný a neví proč. Víš, že jsi, ale nemáš v rukou jednoznačnou diagnózu, která by ti dala vodítko, co máš dělat, aby ses uzdravil/a. A já osobně – po všech svých zkušenostech – považuji tuto fázi za super okamžik pro sebepoznání. Když jsi nemocný/nemocná, ale nemáš v rukou jednoznačnou diagnózu lékaře. Znamená to, že ti nemoc sedí zatím jen na úrovni ducha a mysli, máš ji v energetickém poli, ale neprostoupila ještě k tělu. A to je to nej, co se může stát. Protože když to chtíš za pačesy a necháš si načíst, proč to tak máš, nemusíš do té nemoci vůbec spadnout. Narozdíl ode mě.

Mně třeba se to podařilo až v samotném závěru všeho svého ne-moc-nění, kdy jsem dostala do rukou poukazy k vyšetření za účelem vyvrácení roztroušené sklerózy. Tři měsíce pekla. Fakt mazec, čeho všeho se člověk potřebuje dotknout, aby se našel. Ale tahle nemoc kolem mě narozdíl od všech jiných naštěstí opravdu jen kroužila. Nestihla dokroužit a spadnout do těla. Probrala jsem se a vyzdravila se z ní včas.

Seznámení se sebou … aneb: Dobrý den, tady BaRu

Každý se hledáme nějak, já teda fakt skrze ty nemoci.

A jakože nejsem troškař.

Za prvních pětatřicet let života mám přímou osobní zkušenost s tím, jak se “žije” po ordinacích, špitálech a léčebnách, když ti do života přijde:

rakovina, hemolytická anémie, výměna krve, chudokrevnost, atopický ekzém, roztroušená skleróza, endometrióza, spontánní i operovaný potrat, žaludeční vředy, dna, kolenní artróza, esovitá skolióza, zborcená páteř následkem vyskočeného obratle, borelióza, chronická angína, nespavost, bolavé srdce, deprese a antidepresiva, obezita, anorexie, úplné selhání organismu následkem rozhodnutí opustit své tělo, klinická smrt, umělá výživa, ztráta vlasů, dočasná slepota, ztracený čich, přecitlivělý sluch, autismus … rýmička, kašel a zatrhnutý nehet (ten byl asi nejhorší) 🙂 🙂 🙂

Nikde se tím takhle naráz nechlubím, takže typickou větu starých lidí: “No jo, děvenko, když ty jsi ještě mladá, to teprve jednou poznáš, jaké to je být stará a nemocná,” přecházím s úsměvem. Nepotřebuji se přeci poměřovat s někým v diagnózách a znevažovat nechtíc buďto sebe nebo jeho.

Sama nejlíp vím, že to, že ještě dýchám, chodím, nepobírám invalidní důchod, k lékařům se dostavím, když mi teče do bot, a cítím se být už skoro zdravá a soběstačná … je jen a pouze následek vědomé cesty sebepoznání, na kterou mě skrze kompletně podlomené zdraví dovedly i „náhody“. Tedy správné osoby ve správném čase na správných místech. Rodiči počínaje, přáteli a terapeuty probíhaje, JaGou dnes konče.

Takže jestli si i ty něčím takovým procházíš, je mi ctí být ti díky reálné zkušenosti inspirací pro život. Dost možná právě tou “nahodile” správnou osobou, ve správný čas, na správném místě. I kdyby třeba jen skrze to, že si čteš tenhle můj příběh.

Nejsem ze všeho venku. Ale mé nemoci mi daly do života kromě poznání sebe sama jeden obrovský bonus – poznání toho, že nic není tak horké, jak se uvaří. Že všechno má nějaké řešení. Protože jak vidíš – žiju. A tvořím. A dělám si z toho všeho šprťouchlata.

 

Nemoc jako názor – jen jeden úhel pohledu na sebe sama

Jak se to tak stane, že onemocní zrovna mladý člověk?

Abych pravdu řekla, univerzálně to nevím. Každý do toho vletíme nějak. Na své cestě jsem ale poznala, že obrovský vliv na naši životní zdravotní kondici má prvních 12 let života. Tedy prvních 12 let procesu sebepřijetí.

Něco si třeba přitáhneš karmicky, ale teď a tady – to, co dostaneš do vínku v dětství, si prostě neseš celý život. Ať jsou to různé formy zárodky štěstí a prožitků radosti, nebo zárodky nemocí a prožitků oběti. Nebo všechno dohromady. A do vínku to dostaneš skrze svůj přichod na svět, skrze první tři roky života v nejbližší rodině, skrze další roky života v širších společenských celcích (školka, škola), kde se socializuješ a utváříš si skrze druhé názor na sebe sama.

Super je, že je to jen názor. Tedy nějaký úhel pohledu. A úhel pohledu se mění podle toho, odkud se na sebe zrovna díváš. Když odněkud vidíš blbě, stačí poodstoupit a vidíš hned líp. A o to jde. Poznat se z různých úhlů pohledu. Nestát na místě.

Někdo sbírá odznaky, někdo nemoci …

V následujících řádcích se tedy dočteš, jak jsem si názor na sebe sama utvářela já … jak zoufalým procesem nepřijetí sebe sama jsem si prošla, než jsem pochopila, že se stačí podívat odjinud.

Upozorňuji, že to celé píšu s odstupem, nadhledem, humorem, bez osobních antipatií či sebelítosti, protože to základní jsem z toho už o sobě pochopila. Dneska je to pro mě humorný příběh, který mě zformoval do podoby, kterou mám dnes. A těším se z toho, že ho mohu žít a psát na jeho základě další kapitoly a příběhy své knihy života.

Zde najdeš jen pár vybraných řádků pro tvé pobavení a inspiraci.

Dopad na Zem … aneb:

Ježišmarja, kreeeev !!!

To se pije nebo žije?

Narodila jsem se 13.5.1984 v Děčíně jako Barbora Vechová. V neděli po poledni. Jsem tedy býk v ascendentu Lva. Životní číslo 4.

Super kombinace. Bezvadná povaha. Bezchybný charakter. Doporučuji 🙂 🙂 🙂 Hlavu roztřískanou o zeď, tělo až po chrbát zabořené do brázdy, kterou zrovna ořu, ale já z cesty neuhnu. Já ne. A ještě to budu dávat všude na odiv. Překážka, ta totiž uhne mně. Jestli se teda do 14 dnů sama nevyřeší. To je bez debat 🙂 🙂 🙂

Dokonce ani taková překážka, jako je nekompatibilní krevní skupina s mamčou a její alergická reakce na plod, si na mě nepřijde. Nějaká hemolytická anémie, výměna krve, nepřijetí, blablabla … o co jako jde, vy plácačkové u toho porodu? Nechte to na mně, ne? Rozhodla jsem se přijít na svět, obohatit a zachránit vztah tady těch dvou krásných bytostí zvaných rodiče, usmířovat všechny křivdy našich rodů, uzdravovat nemoci naší společnosti, tak prostě přijdu. A hotovo.

Suma sumárum: záchranářka, umíněná a paličatá.

Mamča vyvázla “jen” s těžkou celoživotní alergií … jako kdyby “na mě” 🙂 a já s celoživotní poruchou krvetvorby. Super základ pro život.

Kupředu levá, zpátky ni krok

V pokrevní nesourodosti s mamčou … jsem se jako malá hrozně moc, z hlediska systemiky skoro až partnersky, upnula na taťku, který se mě ve volných chvílích snažil životem provést, jak nejlépe uměl. Tedy jako kluka. Pro zocelení … asi … se mě v životě celkem třikrát zřekl (nebo spíš vzdal). Jako určitě ne záměrně, ale stalo se, no. Poprvé tak nějak společně s mamkou, když mě šoupli na výchovu k babičce.

To je totiž taková rodová tradice. Taťku vychovávala jeho babička, taťkovu mamku její babička … takhle bychom se dobrali kdovíkterého kolene. Taky mě to pravé už od dětství “zlobí”.

Zkrátka a dobře, u nás – v naší společnosti – se děti strkají zpátky, ne kupředu do života. Babičkám, revolucím, vojnám, školám, školkám a jiným zpátečnickým systémům. Proto už třeba my s bráchou žádné děti nemáme. Ani jedno ze tří, které byly u jednoho či druhého na cestě, se nám nepodařilo tak nějak zdravě vpřed postrčit.

A propos … brácha. Jo. Záminka mého odsunu k babičce.

Lentilková vražedkyně 🙂

Ať předchozí odstavce někdo chápe jakkoli, rodiče se vůči mně ve skutečnosti nedopustili ničeho jiného, než toho, že mi dali život 🙂 A spolu s ním prkna, která znamenají svět. Dokonalý základ pro vlastní veselohru a já jsem si toho daru vědoma. Ve vší úctě, lásce, pokoře.

Když stojíte u vstupu do dveří života, oceníte přeci nějaké vodítko. A je jedno jaké. Důležité je, že je to vodítko. A to naštěstí dostáváme všichni bez výjimky. Od rodičů, kteří nám s životem darují a skrze sebe uvedou do praxe podvědomé rodové vzorce. U mě třeba z mamčiny strany vorec nepřijetí, z taťkovy strany (do které se jako provorozená samozřejmě geneticky profiluji) vzorec, že děti se odevzdávají na výchovu babičkám (nebo nějakému jinému “zpátečnickému” systému naší doby). Není to záměr. Ale je to fakt. A to, že se mi ty vzorce nelíbí (a dávám to najevo všemožně – třeba skrze zdraví), je čistě na mně a mé volbě s tím něco dělat.

Protože mě si třeba rodiče přáli. No akorát jsme měli málo času se poznat. Hned po mně se narodil brácha. Hned = rok. Vyšoupnul mě z ochranných energií máminy dělohy, které jsem se ještě ani nestačila pustit, prevít jeden 🙂 Veliký nápor na všechny, moje záchvaty breku a schovávání se na ta nejnemožnější místa, lezení z okna ve třetím patře, historka s lentilkami, kdy jsem bráchu nechtíc málem udusila, protože jsem nevěděla, že miminko nekouše … a tak.

Takže přišla na řadu babička. Aby se mi náhodou něco nestalo. Nebo bráchovi 🙂

Suma sumárum – dětskou hlavičkou zaznamenáno: nepřijetí, odložení, chod proti směru života, sourozenecká rivalita, ublíženost

Babičko, prosím tě, nech ten svetr … do Vánoc, času dost, nač ten shon? … já ti ho upletu zítra metr, prozraď mi, jak se tančí Charleston 🙂

… znáte tu písničku? Babičko, nauč mě Charleston? Jaké taky. Od dětství. Tak jako spoustu písniček a filmů staré doby, když jsem vlastně takové dítě ženy první republiky.

Mohla bych být díky tomu stará mladá. A jakože taková jsem i byla, když jsem byla menší. Děti mi dokonce říkaly: Paní dospělá. A měly svatou pravdu. Jsem přece dítě babičky. Vrstevnice svého táty. Ale čas plyne. Stará mladá dávno odezněla. Dneska jsem na tom o poznání lépe. Jsem mladá stará. To je rozhodně mnohem živější. A zábavnější.

Střelená, a to bezhlavně

Když jsem byla stará mladá, chodily mi do života staršinové, dneska mi do života chodí mladiství. Za pár let tedy budu možná tak někde oscilovat okolo středu, doufejme. Na to se asi nejvíc těší všichni okolo mě. A já – abych pravdu řekla – docela taky. To lítání od mantinelu k mantinelu je i pro mě docela už někdy únavné. Ale tak to prostě je. Každá střela chytne dráhu letu podle vývrtu v hlavni. Já jsem taková střelená bezhlavně, tak lítám časoprostorem a učím se od všeho, o co se zrovna odrazím.

Na počátku mé životní cesty to tedy byla ve střídavé péči s rodiči babička.

Většinu času jsme spolu trávily v Janově nad Hřenskem. V malé klidné vsi v Českém Švýcarsku, kde mám dodnes po babičce chalupu … a další nemovitosti, které tam má rodina za uplynulých skoro 65 let působení tří generací i s mým přičiněním nastřádala. Viz záložky “Moje chalupa” a “Můj hotel“.

Letím stovkou

Tehdy zcela jednoznačně zástupná máma, ale dnes už je mi babička opravdu babičkou. 91 let má, kočka moje stříbrnovlasá. Štramanda, co?

Když si představím, že z hlediska systemiky a rodinných trojúhelníků se coby prvorozená profiluji do jejího rodu, máte se na co těšit. Bude to pěkná balistická křivka, než doletím ke stovce. Snad mi tu křivku pak jednou někdo nakreslí jako dárek k té stovce na papír, ať se zasmějeme výslednemu obrazci. Doufám, že bude mít trochu jiné obrysy než “Banik pičo” (to asi může pochopit jenom JaGa). No … ehm … moc elegance a noblesy jsem od babičky nepochytila.

No ale ať se příliš nevzdálíme od sumáře vzorců pro ty, kdo si odškrtávají dotazník přijatelnosti a posuzování:

Suma sumárum: syndrom osiřelého dítěte, v tom jsem jasná.

  • Proto jsem se také spoustu let angažovala ve spolupráci s dětskými domovy.
  • Proto jsem také v mezilidských vtazích pořád nevědomky hledala mámu nebo tátu.
    Dokonce ani vztah s JaGou, mým srdcovým Mužem, nevyjímaje. JaGa je opravdu generačně starší ode mě. Tak jako i většina přátel.

Vzhůru ke Hvězdám …

Hvězda nejvyššího formátu, generačně na stejné úrovni s vlastními rodiči, tykačka s nimi i jejich vrstevníky, všechno vím stejně dobře, jako oni, pro odpověď a řešení na všechno nejdu daleko 🙂

Suma sumárum: povyšování se nad matku i nad otce, v tom jsem taky jasná.

Jinými slovy vlastně taková Hvězda Jasná! Tak teď už chápu, proč mě i svým příjmením kdysi tak fascinoval přítel Daniel. Jas-a 🙂 🙂 🙂 Doufám teda, že to nečte.

Hvězda Jasná na nebi = Nafrněná Kráva na zemi 🙂

Hvězda Jasná, nad systemiku rodiny povýšená, to má celkem blízko ke Kráva Nafrněná … která svou arogancí maskuje strach ze života …

Hmmm, tak tady to asi nejlépe vystihuje věta jiného mého přítele z dětství: “Já jsem si vždycky myslel, jaká ty jsi strašná kráva. Ale teď, když s tebou konečně sedím u jednoho stolu, tak zjišťuju, že jsi vlasně docela normální pohodová holka. Tak to je zvláštní teda.”

Jojo. Je to zvláštní. A proto tak miluji obě ty písničky od Báry Polákové. Nafrněná a Kráva. To jsem byla od dětství. A pro mnohé jsem doteď. A dobře jim tak 🙂 🙂 🙂 Každý přeci máme nějaké své obaly, abychom se mohli učit žít život bez obalu. A bez obalů. I proto si třeba v Havířově chodím ke Koze pro vážené potraviny 🙂 🙂 🙂

 

Roztažená křídla = anděl v akci

Tak to pozorný čtenář nebo osoba systemicky poučená pochopí zcela jasně z této zatím poslední rodinné fotografie letošního léta (2019). Ta fotka nepotřebuje komentář 🙂 Kdo tu hraje jakou roli je více než zřejmé. Protože pozor: nebyla to moje režie fotografie. Takhle to zrežíroval brácha (vlevo).

Jinak vyjádřeno: křídla věčně roztažená v ochranitelské formaci, s celoživotní potřebou cítit a prožívat: tak tohle, to je moje rodina … kdybyste jako nevěděli 🙂 🙂 🙂 Archetypální potřeba být součástí smečky. A když to nejde oknem, vlezu dveřma. Za to se nestydím. Bo býk.

Rodina jsme systemicky úplně rozhašená, a to nenapravitelně. Můj dokonalý studijní materiál pro život i lektorskou práci. Ale co. Protože: to víme my, to víte teď vy, to ví každý, jehož podvědomí si nás přeskenuje během zlomků vteřiny. Ale: vadí to někomu? Ne, že ne 🙂 Důležité je, že se i přesto všechno profilujeme jako rodina. Rodina, kde jeden druhého rozesměje, když je nejhůř a užíváme si všeho, co jde, když je dobře.

Suma sumárum: moje citové závislosti, potřeba přijetí … těch témat na pozadí je samozřejmě spousta.

To už si najdi sám/sama. Nebráním se ničemu, taky jsem člověk. Ještě pořád 🙂 🙂 🙂 Nebo už zase? Nebyla jsem totiž člověkem vždycky. Při některých ohlednutích zpět bych se označila jinak 🙂 🙂 🙂 Zejména v období mezi 18 a 31 věkem, kdy jsem zvládla dohromady všecko. Školu, práci, pomoc našim, zastupitelstvo, barák, přestavbu … fakt všecko, no. Až na sebe a svou roli ženy, manželky, matky.

Suma sumárum: emancipovaná uniformní superžena

Růžičková … příjmení, které mi voní 🙂

Příjmení Růžičková nosím po manželovi. Příjmení mi stále ještě voní, i když manžel od počátku ne. Což teda krutě srandičkuju. Ale je to tak. Od dětství nemám čich 🙂 🙂 🙂

Suma sumárum do kolonky v dotazníku: bez citu. Bo cítit = cit.

Se Zdendou jsme se poznali ve dvaceti – jako kamarádi, rozvedli se ve třiceti – jako kamarádi. Nepovýšili jsme kamarádství na rodinu.

O jméně (a za těch 10 let společného života nejen o jméně) mezi námi proběhl moc hezký hovor: “No, jestli ti to nevadí, ráda bych si naše jméno nechala. Jsem hrdá na to, že ho po tobě nosím,” odpověděla jsem, když se mě na to při rozvodu ptal. “Jsem hrdý na to, že jsi byla mojí ženou,” řekl. I když … ženou … to posuďte sami, no. Tato fotka je z posledního roku našeho manželství 🙂

Suma sumárum: zraněná malá holčička … v objetí s krtkem, namísto muže, v náruči Máju, namísto dcery. Jojo, tak to je. Bylo.

Vědět tehdá tolik, kolik vím o vztazích (a hlavně o sobě) dnes, určitě bych chtěla naši tehdejší trnitou situaci vědomě překonat. A Zdeněk by jistě nebyl proti. Rozvod jsem si prosadila já.

Baru – BaRu

V každém případě, to nejdůležitější mi zůstalo. A navíc se pro mě (skrze muže) stalo počáteční “Ru” (z Růžičková) druhou částí mého jména BaRu. Barbora žičková. Beztak mě vesměs oslovujete Baru, tak je to super spojení i v psané formě jako BaRu 🙂 Prostě kvetoucí a voňavá … a jednou to třeba i sama pocítím 🙂

Korunovaná

Zkušenost z manželství mi přinesla do života a terapeutické praxe poznání, že když známe své role a nenaplněné dětské potřeby, které si do vztahů s druhými (s partnery) promítáme, není potřeba utíkat. V každém dalším vztahu se totiž budeme učit totéž. Potkáme se se stejnými tématy, jen v jiném kabátu. Někdy je tedy lepší setrvat a rozvíjet to, co už máme.

U mě byla volba utéct nezkušená. Ale krásná.

Nebyl to útěkový pokus první, ale rozhodně nejlepší. Zdravotnictví tentokráte nestál ani korunu a mně ji nasadil 🙂

Proto ničeho nelituji

Ve správný čas na správném místě

Těsně po rozchodu se Zdendou mi totiž přišel do cesty (při svém pobytu v Českém Švýcarsku) Michal z Radvanic, klíčový muž mého života. Nějak se to stalo, že si z Českého Švýcarska přivezl jako suvenýr i mě. A nevědomky “naneštěstí” i mé srdce. A to kam jinam než … do Ostravy. Noooo … mazec poznání sebe sama. Skrze raketový start a raketový pád. A skrze Ostravu. Díky Bohu za tohle město a náturu zdejších lidí. Díky Bohu za Michala.

Poprvé v životě odhalení toho, jak krásné je být Ženou. A že rozhodně chci být Matkou. A společně se svým Mužem tvořit a udržovat Domov. Ufffff. To nejvíc, co jsem do té doby poznala. Akorát … tak nějak … nepovedlo se. Při Michalovi. Nebyli jsme na takový fičák zralí. Nicméně Ostrava už mi zůstala v krvi. Stejně jako to poznání, že Ženství … to je něco, co v sobě potřebuji najít, probudit a rozvinout.

Do té doby vždycky jen kluk, nebo dobře maskovaná “tátova holčička” (označení, pro které se mě při rodinné večeři s manželem a jeho rodiči táta podruhé vnitřně zřekl – nebo spíš vzdal), orientovaná na výkon a úspěch, kanady, maskáče, gazíka, spartan race, tvárnice, cihly, stodolu … tradááááá, můj super svět. A teď najednou … ha … nic z toho vlastně nejsem já, že ne? Vždyť já jsem vlastně holka, žena … a to taky rozhodně chci dál být. Žádný supervoják v maskáčích ve výsadku. Nenene. Hezky žena v šatech, v teple domácího krbu.

A dostala jsem perfektní příležitost.

Ve správný čas v té pravé náruči

Díky Michalovi a svému životnímu stromu v jeho zahradě jsem poznala, že Doma = v Ostravě, jak jsem koneckonců už jednou popsala v textu o mé chalupě a v pojednání “Srdcem Slezanka“. Pochopila jsem, že Slezanka jsem i bez Michala a definitivně se rozhodla pro samostatný život v Ostravě. Respektive konkrétně pro život v Radvanicích, protože jinde jsem to do té doby neznala. Okamžik, kdy se mě táta zřekl/vzdal potřetí.

A také okamžik, kdy mi do života přišel (a to opět při svém pobytu v Českém Švýcarsku) můj srdcový muž, JaGa. JaGa mi na cestě Domů pomohl v Ostravě-Radvanicích své uvíznuté srdce vyzvednout a popovézt o pár kilometrů dál. Do Havířova. Po jeho boku jsem se stala v roce 2016 havířovskou obyvatelkou a následně i občankou. A tou jsem dodnes (27.10.2019).

Neladná já, ladná Čeladná aneb … občas ulítnu, chci svou ulitnu

Žiju rozhodně naplno a divoce, takže s JaGou nevydržíme dlouhodobě sdílet jednu domácnost.

Proto mám na léto svůj karavan a na zimu apartmánek pod Stolovou na Čeladné. To se nám osvědčilo 🙂 Já jsem doma tam, JaGa v Havířově. Není to od sebe daleko, většinu času jsme beztak spolu tam nebo tam, ale když je potřeba, máme každý svoji boudičku. Perfektní model pro generačně rozdílný pár, kdy muž potřebuje svůj klid a žena svůj ženský budoárek. Doporučuji.

Nicméně suma sumárum: otec.

Zpátky na Nebi

S JaGou žijeme vztah založený na vědomém partnerství. Nejednou jsme se rozešli a mnohokrát se zase sešli, než jsme vychytali, jaké role jeden druhému sehráváme, co si do sebe navzájem promítáme a co vlastně skutečně chceme a potřebujeme. A vychytáváme to dodnes. Takže jistě není celé té divočině konec. Ale aspoň se nenudíme. Po každém našem odloučení a setkání je ten prožitek vzájemnosti silnější a hlubší. Letos poprvé jsem viděla i slzy.

Smířená …

Při JaGovi mám pořád, co se učit. Procházím si při něm obrovskou transformací (ať jsem také rochu moderní v módních pojmech). Zatím se stále tak nějak rozvíjím v Ženu. Ten nápad mě ještě nepustil, přesto, jak pomalu mi to jde. Svůj postupný rozkvět jsem popsala v článku “Jak jsem se zaryla nosem do bláta a všimla si, že můj Muž má čisté nohy“. Jeho jméno nenosím, přesto jsem jeho Ženou a jako žena stále kvetu.

Suma sumárum: ženství.

Pustilo mě už ale to mateřství, na které jsem měla příležitost si v životě dvakrát sáhnout alespoň skrze těhotenství. Nejhezčí a citově nejsilnější období mého života, fakt. Jenže … ta zapeklitá krvetvorba a s ní moje rodové vzorce mě dál nepustily … takže nic, no 🙂 Ono taky přivést na svět další anémické dítě … a ještě k tomu dívenku, to by byl masakr učení se a nacházení toho, co se u nás v rodě někde ztratilo. Čití – Cit. Je přeci jasné, že ne náhodou necítím, že ano 🙂 Ale už zase trochu začínám. Jo! Jo! Jo! 🙂

Suma sumárum: rodiče, rodičovství, mateřství

Cit – cítit, necita – necítit

… aneb inspirace pro rodiče svých dětí …

… pojďme cestou sebepoznání, pojďme cestou zdraví, vnímejme se jinak.

Proč se mi z prvních roků života vytratilo někam zdraví, to je každému zkušenějšímu nebo systemicky poučenému člověku jasné z textu i záměrně samostatně vypichovaného sumáře (suma sumárum).

Kde se ztratilo? To je fuk, někde na cestě. Mezi dětstvím a teď. Dítě totiž udělá cokoliv – a je taky schopno přát si cokoliv, jen aby ho rodiče viděli … a přijali. Žije okamžikem “Teď”. Neřeší následky.

Takže já na prvních 30 let života dost brutálně utekla skrze dětská přání do nemocí. Mohla jsem tehdy tušit, že to bude na tak dlouho? A jakože nejsem troškař. Spoustu jsem si toho způsobila nevědomě.

Zcela záměrně a vědomě jsem si ale jako malá přála nemocné srdce a rakovinu – jen abych byla opravdu hodně moc nemocná a musela se o mě maminka starat = být se mnou. Ne babička. Maminka.

Strejda Jára ten se má … jezdí s popelářema …

Chtěla jsem mít nemocné srdce. Takže jsem ve vysokých horečkách při angínách dělala kotrmelce, protože mi pořád všichni říkali, že musím ležet v klidu, jinak budu mít nemocné srdce. Nikdo nebyl doma, tak jsem jich od rána do večera stihla za ty týdny hodně. Protože tohle je prostě dětská mentalita. Naprosto dokonale ji vystihuje třeba písnička bejbypankové kapely Kašpárek v rohlíku … Strejda Jára. Chce to ale pozorně poslouchat a chytit pointu.

A pak jsem si taky ještě hrozně moc přála rakovinu, abych jim umřela a bylo jim to líto, že se mnou nebyli. Protože jsem to viděla u sněžnické babičky (mamčina mamka), kterou jsem milovala. Taky byla pořád sama a taky umřela na nemocné srdce a na rakovinu. A mamince to bylo líto. Takže to přeci takhle nějak musí fungovat. Umřu a mamince to bude líto. Vydedukuje si dítě.

Takže suma sumárum: Potřeba být vidět. Když mě nevidíte zdravou, tak mě uvidíte nezdravou! Abyste jako viděli, že jsem!

Mazec, že?

A ještě větší mazec je, že ani dětská přání neprochází u andělů nějakým ochranným filtrem, nějakou třídírnou přání na ta, která jsou rozvojová, a na ta, která jsou sebezničující. Prostě jsou to přání. Bez výjimky. A bez výjimky fungují.

Super zjištění tedy je, že upřímná přání fungují. Ta moje se bez výjimky splnila. Naneštěstí pro mě ale s velikou setrvačností, takže mě doběhla v době, kdy už jsem se začala stavět na nohy ze všeho předchozího a objevila, jak je to nádherné, faaakt super a úplně božíííí – žít.

No, dostávám prostě ještě příležitost si toto odhalení sama před sebou obhájit 🙂

Mocná nemocná

  • Na vlastním příkladu je úplně děsivé uvědomit si, jak ta dětská hlavička funguje. A jakou sílu má myšlenka. Vyřčené i nevyřčené přání.
    Proto vedu rodiče k poznání a pochopení, co jim ukazuje nemoc jejich dítěte.
  • Na vlastním příkladu je brutální objevit, jak hrozně moc nelehké to je pro rodiče – být rodičem.
    Proto vedu rodiče k poznání a pochopení toho, že jsou těmi nejlepšími rodiči svých dětí, i když si to jedni nebo druzí nemyslí.
  • Na vlastním příkladu je drsné najít k vlastním rodičům úctu a respekt k tomu, co dokázali i s tím, co sami nesou.
    Proto vedu děti svých rodičů (tedy každého z nás), abychom v sobě nalezli úctu a respekt k vlastním rodičům a předkům. Víme houby, co mají za sebou. Do hlavy jim nevidíme a posuzovat nám to nepřísluší. Dokázali to nejvíc: dát nám život.
  • Na vlastním příkladu je to tvrdé přijmout fakt, že jsem součástí nějakého systému, který spoluutvářím.
    Proto vedu každého jedince cestou poznání, jak důležité je být zdravý. Zdravý jedinec = zdravý a zdravě fungující celek.
  • Na vlastním příkladu je fakt fičák připustit si, jaký problém je ne/pochopit své místo a následkem toho ne/přijmout nebo citlivě ne/změnit svoji roli.
    Proto vedu nás všechny cestou pochopení sebe sama a systému, ve kterém společně jsme.

Díky Bohu za to poznání

Zkrátka proto všechno jdu vědomou cestou sebepoznání, a proto dělám to, co dělám. Diagnostiku tady těch skrytých příčin – příčin, které jsou na pozadí osobních, rodinných i rodových nemocí.

Rodím, rodíš, rodíme nové rodové vzorce

Narozdíl ode mě – a vlastně od celé generace nás, mileniálů, naši rodiče jsou fantastičtí v tom, že se v ničem nehrabou a nic neřeší. My jsme zase fantastičtí v tom, že řešíme všechno. Všechno zdůvodňujeme, léčíme, usmiřujeme, zachraňujeme. Je to naše určení a výsada.

Proto – anebo protože jsme taky i vyrostli jako generace doby superhrdinů. Sami se jimi stáváme a sami ty superhrdiny taky pak plodíme a vychováváme … viz můj článek “Máme doma superhrdinu“.

A je určitě dobře, že to záchranářství profesionalizujeme. Že skrze sebe uzdravujeme vlastní rodinný systém a skrze vlastní rodinný systém větší celky. Protože ve skutečnosti nejvíc potřebujeme zachránit sami sebe. V horším případě teda tak trochu doufáme, že nás někdo zachrání. A i to se stává. Bo systém 🙂

A proto je tu i ode mě zcela jednoznačně záchranářská akce:

“Pošli to dál” …

Skrze svůj osobní příklad, ale také skrze diagnostiku mám příležitost ukázat, ozřejmit, vysvětli, probarvit

  • tobě – na tvých nemocech, co si s sebou neseš za nenaplněné prožitky z dětství a jak tomu dopomohly vzorce tvého rodu a jak je posíláš dál … abys měl/a příležitost s tím něco dělat = uzdravit sebe a svou nejbližší rodinu. Viz záložka “Diagnostika zdraví a příčin“.
  • rodičům na nemocech, syndromech či chování jejich dětí, že jejich dítě to nemusí vždycky vidět, vnímat, chápat a přijímat, co mu dávají. Že může být zatíženo úplně jinou rolí, kterou mu rodinný systém vytkl, než je role dítěte, což je pro dítě samozřejmě obrovskou zátěží. Že si do něho můžou rodiče promítat své nenaplněné potřeby … V diagnostice jeho roli a vaše vzájemné působení přesně pojmenujeme a hledáme pak společně s rodiči cestu, kudy na celou situaci jinak. Viz záložka “Diagnostika vztahů a příčin“. Smyslem mé práce je, aby rodiče uviděli v rodinném systému sami sebe, přijali sami za sebe odpovědnost, přijali svou roli rodiče a dopřáli dítěti být dítětem.  Ukázali mu jeho místo. Nenechali si ho přerůst přes hlavu, tak jako naši mě. Protože to pak plodí doživotní problémy. Vztahové i zdravotní. Obojí na tenkém ledu, obojí velmi křehké a vzácné.
  • společnosti poznání o tom, jak důležité je chovat se archetypálně (žena-muž, matka-otec, rodič-dítě), ctít život, žít v lásce a úctě k sobě a životu druhých, že každý z nás je jen dílkem celku z pohledu makrokosmu, ale zároveň obrovským celkem a neprobádanou skládačkou pro jiný dílek z pohledu mikrokosmu, že zdravá já (zdrav-ý/-á ty) = zdravé všechno.

Díky, že jsi tu.

Na mém webíku. U mého textu.

Protože i já jsem tu. S chutí a vůlí žít. Radostně, kvalitně, spokojeně.

A proto jsem také dostala pracovní – energetické jméno “Aurora“. Jméno s obrovskou silou.

Znamená Zlatý Anděl a jeho energie tvoří příponu celého jména BaRu-Aru *Amarelis.

I tato přípona mi do života přišla skrze muže. Tentokrát skrze JaGu. Proto také chápu celé své jméno jako božííííí. A jakože boží jméno nikdy neberu nadarmo.

 

Legrace bez legrace, protože vážné věci nevážím

A tady ještě výsledek psychologického testu pro tebe, kdo jsi tenhle text dočetl až sem a ještě tě nepustila myšlenka oslovit mě jako diagnostičku – terapeutku.

  • Vnímáš-li celý text jako text psaný s arogancí a nadutostí, tak jsi to celé pochopil zcela správně a nechoď.
  • Vnímáš-li celý text jako text psaný spontánně tak, jak mi zobák narost, s nadsázkou a legrace ze sebe samé, přijď. Jakože ale fakt přijď. Pěšky. Ne autem. Dostaneš totiž během toho sebepoznání dozajista po půlce, bo – jak se u nás říká: “To je doba, hanba vystřízlivět!” 🙂 🙂 🙂 Ha. V tom fakt žertuji. Ale malou ořechovku si dát můžem, ať se nám protáhnou dutiny.

 

 

S láskou, úctou a zcela vážně míněným přáním “Světu Mír”

BaRu-Aru *Amarelis

 


Textík schovaný pod čarou, bo zatím nevím, kam jinam ho dát 🙂

Další mé projekty:

  • Amarelis, princezna beskydského draka (fantasy příběhy z Beskyd)
  • Včelička Tonička (pohádková postavička, která přibližuje dětem i dospělým základy včelaření)
  • Solnička (projektivně-diagnostická šablona pro rodiče a děti s ADHD, průvodcem je zde slunce/solnce a včelička Tonička, proto Solnička)
  • Konstelace z oči v oči (rodinné konstelace, kdy zapojuji přímé rodinné účastníky, zejména rodiče s dětmi)
  • Korálkové konstelace (hledáme a uzdravujeme nadřazenou příčinu celé série tvých životních témat)
  • Srdcem v Beskydech (energetická trička s geomantickým podtextem)
  • Energetické přívěsky a náramky z Beskyd