Střípek do mozaiky sebepoznání: Proč mám málo peněz, klientů a lásky?

Být sama sebou. To je přesně to, co společensky dokonalá Hanka neuměla. A tak dostala od života cennou lekci. Dlouhodobé potlačování svých osobních potřeb a sebe samotné ji dovedlo v říjnu 2018, měsíc před padesátými narozeninami, na hranici existenčních potíží. Poprvé v životě neměla tato krásná a obdivovaná žena na zaplacení nájmu. Poprvé v životě zvažovala, zda upřednostnit dluh nebo jídlo. Samozřejmě v tichosti a s úsměvem na rtech. Projevit strach a přiznat nouzi je přeci společensky nepřijatelné.

 

Že to nakonec dobře dopadlo, je nad Slunce jasné, protože dobře dopadne vždycky všechno, co se včas pochopí, přijme a začne smysluplně řešit. Ať je to existenční nouze nebo dlouhodobě nevyléčitelná nemoc.

Jakou roli přitom sehrála v Hančině příběhu automatická kresba, se můžete dočíst v následujících řádcích …

 

S láskou a úctou zprostředkovala BaRu-Aru

 

 

Pár slov o Hance

Hanka je krásná, úspěšná žena středního věku, podnikatelka, matka a babička, v kolektivu velice oblíbená, má dar spojovat ve vhodném okamžiku lidi, kteří se potřebují. V dlouhodobém horizontu naplňuje své sny. Své přednosti a svůj úspěch ovšem nevidí, protože její měsíční bilance je 100,- Kč. Trpí pocitem finanční tísně a osamění. Dlouhodobě je bez partnera. Kdykoli si totiž sáhne na lásku a úspěch, následuje ztráta a pád na dno. Neustále začíná od nuly a bojí se každého dalšího pádu.

S tímto za mnou přišla na automatickou kresbu.

 

 

 

Krok 1:

Automatická kresba

 

Co nám o Hančině situaci prozradila automatická kresba?

Úvodní odstavec tohoto článku jsem začala slovy: „Být sama sebou. To je přesně to, co společensky dokonalá Hanka neuměla“. To Vám ovšem prezentuji už rovnou závěr, o kterém jsme na počátku nevěděly nic. Na počátku bylo „jen“ zadání: „Proč nemám klienty a peníze, když chci a baví mě pracovat? Proč nemám lásku, když chci milovat? Proč se musím pořád odrážet ode dna? Proč mi prostě v životě nefunguje hojnost?“

Abychom se v obrovsky širokém tématu hojnosti neztratily, ujednotily jsme se s Hankou na tom, že se nebudeme stydět za potřebu peněz, které ji teď nejvíce schází a postavíme otázku zcela konkrétně na hojnost finanční. Protože nám dost možná z užšího zadání vyplynou později odpovědi i na všechno ostatní. Což se také postupně stalo.

 

V kresbě se nám ukázalo několik věcí:

  1. Orientace na desetikoruny

Finanční limit, na který je Hanka vnitřně nastavená, se pohybuje v řádech desítek korun. Tedy ani stovek, ani tisíců, ani desetitisíců, natož třeba miliónů. Znamená to, že i kdyby byl její měsíční obrat 30.000 Kč nebo 100.000 Kč nebo 1.000.000 Kč, vždycky se sejdou okolnosti v jejím životě tak, aby jí v peněžence zůstala na konci měsíce maximálně stovka. Což je teoreticky vzato hodně, protože stovka je z pohledu desetikorun velké číslo. Vlastně desetinásobek. Vzhledem k jejímu podvědomému nastavení má tedy vlastně dost, když jí na konci měsíce zbývá pořád ještě 100 Kč. Přiznala se mi, že víc vlastně v peněžence ani nikdy nemívá. Momentálně nosí už asi týden 40 Kč.

V praxi znamená Hančin osobní finanční limit třeba to, že i kdyby vyhrála ve sportce 10.000 Kč ke svému běžnému příjmu navíc, rozbije se jí hned poté pračka a ty peníze bude muset vydat za novou.

Dokud tedy toto podvědomé nastavení nezmění, bude stále chodit se stokorunou. Respektive s mincemi, které dají v součtu maximálně do stovky korun.

Následoval logický dotaz, zda můžeme tento podvědomý limit zrušit nebo alespoň posunout.

Tento fígl jsme tedy zkusily, ale vesmír nás do nějakých posunů samozřejmě nepustil. Bylo by to kontraproduktivní. Když totiž neznáme příčinu svého vnitřního nastavení a posuneme zjištěný limit z desítek třeba na tisíce, bude se opakovat úplně totéž, jen ve větším měřítku.

Abychom se tedy hnuly z místa, musely jsme jít do větší hloubky tématu:

 

  1. Společensky přijatelná žena viktoriánské éry – ze zákona věc, která neprdí, nekrká, potlačuje své emotivní výkyvy, ztráty nese se vztyčenou hlavou, netruchlí a usmívá se. Je prostě vodorovná a smířená.

Kresba nás mimoděk zavedla asi o 200 let zpátky, do Velké Británie. V té době se tedy zřejmě stalo něco (v některé Hančině inkarnaci nebo na úrovni rodu), co si Hanka nese v tématu „finanční hojnost“ jako základní (dost možná i geneticky podmíněný) vzorec svého chování dodnes. Více do hloubky nás pro daný okamžik kresba nepustila, nicméně nám to i tak leccos objasnilo. Například Hančinu celoživotní touhu navštívit Irsko, záliby pro staré hrady a domy viktoriánského typu, ale především její sebedestruktivní vzorce společensky dokonalé ženy viktoriánské éry, která s úsměvem na rtech přijme informaci, že jí právě shořel dům. Taková totiž Hanka je. Vždy dokonale upravená, za všech okolností milá a laskavá, nikdy neodmítne žádost svého okolí o pomoc a její osobní asistenci na čemkoli, i když se jí to zrovna nehodí, protože menstruuje, bolí ji břicho a potřebovala by být zalezlá doma v pohodlných teplákách. Sama si o pomoc samozřejmě nikdy neřekne, protože se nehodí, aby někoho obtěžovala svými problémy.

 

  1. Zavržení toho, jaká ve skutečnosti jsem …

Když se nám tedy projevila minulost tématu, mohly jsme jít k současnosti. Současná příčina Hančiny životní nouze se nám nakonec projevila v zavržení části sebe sama. Tuto zavrženou část sebe sama si Hanka pojmenovala jako temnou ženu (v reakci na barvy v kresbě) … což nebylo tak úplně přesné, jak se nám později ukázalo v konstelaci, ale Hance to tak bylo srozumitelné. Tak jsme u tohoto pracovního termínu „temná žena“ zůstaly.

 

 

Suma sumárum?

Když to všechno shrneme do jedné věty … z kresby vyplynulo, že skrze finanční tíseň a Hančinu osobní nouzi se hlásí o pozornost nějaká Hančina zavržená podosobnost. Potlačená část sebe sama. „Temná žena“. Taková, která je (když se projeví) společensky nepřijatelná (protože je skutečná a nepřetvařuje se) a kterou Hanka tedy raději odmítá, aby byla společensky přijatelná. Nebo spíš, aby sama sebe vnímala jako společensky přijatelnou.

 

 

Výstup z kresby tedy máme. A co dál?

Zvažovaly jsme, co teď s tím, když základ víme, ale nemáme času nazbyt. Terapie sebepřijetí je velice silná a účinná, ale také zdlouhavá (cca rok a půl). Jenže rok a půl nemáme, protože aktuální splatnost složenek už minula a je třeba taky něco jíst …

Samozřejmě jsme se shodly na tom, že je potřeba tuto potlačenou podosobnost (Hankou označenou jako „temnou ženu“) okamžitě přijmout a dát jí prostor projevit se, jinak začne ve své ilegalitě „řádit jak černá ruka“ a Hančina situace se zvrtne někam, kam nechceme.

 

 

Co takhle úplňkové setkání s temnou ženou ?

Na kresbu přišla Hanka v pondělí. Pohledem do kalendáře jsme zjistily, že ve středu je úplněk. Hančina odvržená „temná žena“ si tedy své antré nemohla načasovat lépe. Rozešly jsme se s domluvou, že když dá Hanka do středy dohromady alespoň šest lidí, otevřeme tento její emocionální blok (přijetí sebe sama taková, jaká jsem) skrze konstelaci. Pozveme temnou ženu na rande J

Byla to zároveň i taková velká zkouška Hančina odhodlání svou věc řešit. Říct si někomu o pomoc (aby se v mé věci účastnil konstelace, když neví, co to je) totiž znamená otevřít své nitro. Přiznat mu (a tedy hlavně sama sobě), že jsem v háji. A to u společensky dokonalé ženy není vůbec nic snadného. No ale povedlo se. Sešlo se nás (i s pomocí mých kamarádů) sedm.

 

 

Hojnost ze dne na den … aneb okamžitý účinek rozhodnutí

Ve středu před konstelací mi rozzářená Hanka hned ve dveřích hlásila, jak je neuvěřitelné, že se jí věci už teď daly od našeho pondělního malování do pohybu. Během úterka se jí nezastavil telefon s objednávkami na její práci a navíc jí kamarádka sama od sebe nabídla finanční výpomoc.

Usmála jsem se, protože přesně takhle věci fungují. Poznat, o co jde, přiznat si to a chtít to řešit. To je prostě, dle mého názoru, základ úspěšné cesty z problému ven. Ať je ten problém jakýkoli.

 

 

 

Krok 2:

Konstelace

 

Rande s temnou ženou … aneb co nám o Hančině situaci prozradila konstelace?

Pro Hančinu úplňkovou konstelaci na téma „přijetí temné ženy“ se nás sešlo sedm statečných: Hanka, Iva, Pavla, Míša, Kačka, Tadeáš a já. Jména budu uvádět v závorkách u rolí, do kterých jsem dané osoby průběžně postavila.

Konstelaci jsme rozehrály se třemi Hančinými podosobnostmi:

  1. Ona temná žena, která si říká o pozornost (Iva)
  2. Hanka společensky přijatelná (Kačka)
  3. Hanka, která si přišla postavit konstelaci (Hanka osobně)

 

Temná žena? Divoška!

Zjistily jsme, že ona „temná žena“ (Iva), kterou si Hanka takto pojmenovala, vůbec není temnou ženou. Je to prostě divoká (ale Hankou, která si přišla postavit konstelaci, sešněrovaná) žena, která vůbec nechce a už ani nemůže být v koutě. Žena, jejíž přirozeností je být nespoutaná. Která zná své meze a umí se v nich pohybovat sama, bez pravidel zvenčí. Opravdová žena bez přetvářky. Naproti tomu společensky přijatelná žena (Kačka) už byla unavená diktátem od Hanky, která si přišla postavit konstelaci. Diktátem, že na povrchu musí být právě ona – ta společensky přijatelná.

 

Zrcadlo krásné a úspěšné ženy

Vzájemná konfrontace těchto tří podosobností vyvrcholila v okamžiku, kdy jsem jim postavila do herního pole nový prvek (Míšu). Když si holky všechno vyříkaly a zvykly si na Míšinu přítomnost, prohlásila Hanka: „Sice nevím, proč tady je a co má za roli, ale při pohledu na ni vidím krásnou, úspěšnou ženu.“ Tak jsem Hanku vyzvala, ať ještě chvíli povídá a řekne nám všechno, co vidí. Trvalo ještě nějakou dobu než pochopila, že se dívá do zrcadla.

Toto zrcadlové zjištění, jaká vlastně ve skutečnosti je, bylo pro Hanku emotivně tak silné, že se vymanila z pole svých zbývajících částí, sedla si zcela mimo odraz zrcadla a rozbrečela se. Nepřijatelná sama pro sebe. Poté, co se zklidnila, následovalo hledání příčiny, proč se Hanka neumí přijmout taková, jaká ve skutečnosti je.

 

Bojím se, bojím …

Příčina (Pavla) se pojmenovala jako strach. Strach z lásky, strach z emocí, strach ze sebe samotné. Různě se proměňovala. Později jsme pochopily, že příčina (Pavla) je vlastně rovněž Hančina podosobnost – ta část Hanky, která se prostě všeho bojí. Hanka okamžitě pojala příčinu (Pavlu) za kamarádku a zůstala s ní v pozici, aby měla své dvě zbylé části (společensky přijatelnou ženu (Kačku) a divokou ženu (Ivu)) pod kontrolou. Příčina (Pavla) nejčastěji zmiňovala strach z lásky. Tak jsem tajně (bez pojmenování) postavila do role Lásku (Tadeáš). Jen Tadeáš jediný věděl až do úplného konce jistě, že je Láska.

 

Láska pod diktátem podmínek

Tadeáš zajímal divokou ženu (Ivu). Společensky přijatelná žena (Kačka) se v jeho přítomnosti utekla schovat za divokou ženu a Hanka sama se posadila do protivky, aby ho měla na očích. A tedy pod kontrolou. Divoká žena přesně poznala, že Tadeáš ztělesňuje Lásku, ale ostatní části divoké ženě nenaslouchaly. A já jsem jí to nepotvrdila, abych nezasáhla do procesu.

Hanka se celou dobu snažila určovat si pro Tadeášovu přítomnost podmínky … že je moc velký, ať si sedne … že je to muž, jestli by to nemohla být žena … že stojí moc daleko … že stojí moc blízko … Nevěděla, že je to Láska. A neuvědomovala si tedy ani, že vlastně sama Lásce klade podmínky, jaká by Láska měla být. Požádala jsem tedy zrcadlo (Míšu), ať už si vystoupí ze své role zrcadla (protože víc figurantů jsme už neměli) a přijme na sebe roli příčiny. Příčiny, proč Hanka neumí vidět a přijímat Tadeáše (Lásku) bez podmínek.

Příčina (Míša), proč Hanka neumí vidět a přijímat Tadeáše (Lásku) bez podmínek se pojmenovala jako malá holčička (malá Hanka), které se všichni za něco posmívají a která se bojí jít domů, že za to něco dostane. A hrozně moc chtěla, aby jí někdo řekl, že za to nedostane. A že může jít domů, i když je zlobivá.

 

Nastalo nám tedy rozuzlení zápletky:

Malá Hanka (Míša) se bála jít domů, protože ve své spontánnosti něco provedla, za co se jí venku smáli a označili ji za zlobivou … a ona věděla, že zlobivá holka doma dostane. Takže se bála zlobit (být spontánní a sama sebou), aby náhodou nedostala. Vyrostla tedy v uhlazenou ženu (Hanka), která se bála jakýchkoli jiných projevů (spontánních emocí, lásky, vzteku, dětskosti, dospělosti apod.) než které se od ní vyžadovaly a očekávaly. Strach být sama sebou se stal jejím nejlepším přítelem a druhým jménem (Pavla). A tak zahnala do kouta divokou ženu (Ivu) a vystrčila na výsluní společensky přijatelnou mladou ženu (Kačku), která celou tu přetvářku nesla. A protože divoká žena už byla v koutě naštvaná a společensky přijatelná žena už byla unavená, a protože celé je to jeden velký domeček z karet postavený na vachrlatých základech z nepřijetí, tak se to letos, v roce pravdy, těsně před Hančinými narozeninami, celé sesypalo.

Přesně v tomto pořadí (vyjmenovaném o odstavec výše) jsme tedy postupně začaly pojmenovávat a vnímat potřeby jednotlivých projevených částí, tyto potřeby skrze Hanku naplňovat a spojovat je v celek. Teprve celistvá Hanka (se všemi svými částmi včetně strachu) pak byla schopna tak nějak pochopit a přijmout intuici divoké ženy (Ivy), že Tadeáš je Láska. Když jsme pak překonali Hančinu nervozitu, že Láska je v tuto chvíli zrovna muž, dostavila se úleva a konstelace se nám posunula ke svému energetickému vrcholu. Nastala harmonie.

 

Zhodnocení průběhu konstelace:

Konstelace byla vcelku dlouhá, ale milá a jemná. Tématicky aktuální pro všechny zúčastněné. Uvolnila obrovské bloky uložené na Hančině srdíčku. Hanka si poprvé v životě dovolila brečet před cizími lidmi.

Sloučili jsme konstelaci vnitřních osob i konstelaci traumatu do jedné a vůbec to nebylo na škodu. Naopak.

V konstelaci se projevilo několik dalších témat, kterým jsme nemohli už věnovat pozornost, ale za Hančinu další pozornost určitě stojí. Zejména téma muži.

 

Zhodnocení výsledku konstelace:

Zpráva od Hanky z pátku (tedy 4 dny od automatické kresby a 2 dny od úplňkové konstelace) zní:

„Ahoj. Po psychické stránce super. V práci to vypadá taky dobře, objednávky přibývají. Jen na moje tělo je to zápřah. Jsem unavená, všechno mě bolí, v ten úplněk večer jsem měla šílené bušení srdce. Ufff. Jo a mám schůzku :-)“.

No bodejť, že to srdce buší, když konečně funguje!

 

 

Resumé

Příčinou Hančiny existenční nouze bylo její vlastní přesvědčení, že se musí chovat tak, jak chce její okolí. Protože, když bude ta hodná holčička, která se chová podle jejich pravidel, budou ji mít rádi. Co na tom, že to nebude ona, ale nějaký prefabrikát, který zapadne do škatule. Takoví musí být přeci všichni. Tak teda taková budu i já (Hanka), když se to po mně vyžaduje. Co na tom, že ještě v padesáti nemám stabilní domov, nevím, co je bezpodmínečná láska, bojím se být úspěšná a bohatá. Každý má přeci problémy. Tak je nemůžu nemít. Jak by to vypadalo. Vždyť přeci nejsem ničím výjimečná. Jsem poslušná, protože tak je to správně. Tento sebedestruktivní vzorec si pravděpodobně nese na buněčné úrovni už ze svých předchozích inkarnací, respektive z inkarnací svého rodu, datováno do viktoriánské doby v Irsku. Z dějové linie její existenční nouze lze odvodit, že pokud by v tomto vzorci pokračovala, skončila by za nějakou dobu na ulici.

To jsme ale krásná společnost, že? Společnost, ve které podmíněně milované děti ani po půlstoletí života nevědí, že smějí být samy sebou a že se jim za to nic nestane.

Takže zaplaťpámbu za autisty … že teď učí oni nás … co je to milovat bez podmínek 🙂

 

Když to může frčet, tak ať to frčí …

No a jak se stalo, že si finančně vyprahlá Hanka mohla dovolit terapii s automatickou kresbou a konstelací?

Prostě se zeptala, zda by to šlo. Protože já umím tohle, ona zase něco jiného. Tak jsme si to vyměnily … a energie proudí na všech frontách 🙂 … a o tom to přeci je 🙂

Kéž hojnost proudí i k Vám.

 

 

S láskou a úctou

BaRu

 

Článek patří do série textů s názvem: “Střípek do mozaiky sebepoznání”.
V této sérii jsem doposud publikovala: